Když se v sobě nevyznám, cítím zmatek a frustraci...

… jsem pravděpodobně odpojená od svého těla a věřím, že najdu pravdu ve své hlavě

 

… hledám „správné“ řešení, které neexistuje

 

…chci jistotu, že se rozhodnu dobře, protože nejistota v životě mě zneklidňuje a neumím s tím být

 

… dívám se do budoucnosti, místo abych řešila, co potřebuju udělat teď, dnes…

 

… nedovoluji si být plně zmatená a frustrovaná, nevědět a v tomhle stavu se přijímat

 

… hledám odpovědi v hlavě, v knihách, v lidech a jsem odpojená od zdroje, který je uvnitř mě samotné… v mém těle

 

… tlačím na sebe „musíš se už rozhodnout!“ „měla bys vědět, jsi dospělá, velká!“, „nemůžeš NIC nedělat!“

 

… nedovolím si vidět, že nemusím dělat nic

 

… neumím být sama se sebou v nepříjemnosti a chci od toho utéct „hlavně se už rozhodnout“

 

 

A když tohle všechno vnímám… když to vidím… můžu s tím vším být…

 

 

A se svou ztraceností si sednout na zadek, vzít si pastelku a jen tak malovat, i když to neumím… Zvednout zadek a jít do lesa i když prší… Sednout si ke kytaře, pianu, brumli, harmonice, houslím… a hrát. Jet se projet autem a nahlas si pustit písničky, které miluju a zpívat je tak hlasitě jak to jen jde, jako by nebylo nic důležitějšího… Lehnout si do trávy a zírat na nebe.. Posekat trávu, uvařit si hráškovou polívku, umýt okno, uklidit ve skříni, dovolit si být nespolečenská… Dovolit si lidem říkat na otázku“ jak se máš“ pravdu… dovolit si být s tou pravdou… dovolit si ji projevit… vyjevit se v pravdě…

 

…a tím nechat vycházet ven tu skutečnou pravdu, která potřebuje mnohem víc času, než by si přála naše společnost, blízké okolí, hlava, ego a malé vnitřní dítě, které se potřebuje něčeho chytit… Pravdu, co dělat teď... ne zítra, ne za měsíc…

 

A v těch momentech přichází klid a pocit "teď je to správně"...

 

 

Psáno životem svým, mých klientů a moudrých lidí, které na své cestě životem mám