Můj drahý… hrozně mě sereš! Už dlouho. Mám pocit, že se o mě nezajímáš, že tě zajímá jen to, kdy se spolu vyspíme. Bytostně cítím, že na mě a na rodinu kašleš a jediný, co řešíš, je tvoje zábava, který máš spoustu a nás tu necháš samotné. Jakmile přijdeš domů, jsem podrážděná a vidím, co vše bys mohl udělat a ty to zase neuděláš. Vytočíš mě první větou. Ničím mě nepřekvapíš. Nechci s tebou spát. Raději budu sama.
Můj drahý…když odhodím svoje ego a strach, vidím, že na sebe kašlu. Že o sebe málo pečuju a štve mě, že ty se o sebe staráš a já ne. Najednou jasně vidím, že s tvými odchody se ve mně probouzí moje malé opuštěné dítě, které má strach, že zůstane samo a bezmocně čeká, až ho zachráníš. Najednou cítím bolest, která mi říká, že trestám sebe, když s tebou nechci spát, protože jsem v hloubi těla zraněná a bolavá. Vlastně… co ke své sexualitě cítím?
Můj drahý… díky tobě konečně vidím, co potřebuju se sebou udělat. Děkuju, že mi to ukazuješ a ještě si neodešel. Děkuju, že jsem si dovolila se ve své nahotě uvidět. Je to síla, ale dává to smysl. Cítím naději, že se mohu zacelit, opečovat a nečekat, že to za mě uděláš. Děkuju, že v tobě už nemusím hledat naplnění potřeb od svojí mámy a táty. Děkuju, že jsi vytrval. Odešla bych a hledala štěstí jinde. Ale ono by to štěstí nepřišlo…bezmoc by se proměnila časem v nemoc. Děkuju, že díky tvému zrcadlu si mohu v životě dovolit být mocná, ne-závislá a zdravá.
Můj drahý… nečekej ode mě, že ti zacelím tvé rány a nenasycené potřeby z dětství. Nejsem tvoje máma ani tvůj táta. Jestli tě štvu, jestli jsi nešťastný, běž… a uzdrav se. Podpořím tě. Mám tě ráda. A mám ráda sebe. I když mě občas štveš a já štvu tebe…