Trvalo to pouhých osm let a můj syn běhá rychleji než-li já. Je to tak. On běhá, já se vleču. Na páté kontrole čekal závodník- tatínek na svou dcerku. Když nás viděl dobíhat, neodpustil si okomentovat naši dvojici slovy „No, ten váš syn vás teda dobře ničí!“. Asi jsem vypadala fakt dost zdrchaně.
V cílové rovince jsem si s Kryštofem dala závod. Běžela jsem, seč mi síly stačily, ale polykala jsem jen prach od bot svého syna, který prostě na rozdíl ode mě skutečně zabral. Jediné, co bylo vyrovnané, bylo společné hekání po proběhnutí cílové pásky. V tom jsme si byli kvit. Alespoň že tak! J
Zpětně, když jsem si prohlížela fotku, kterou nám udělal fotograf po doběhnutí do cíle za halasného mávání dcery a muže, jsem si uvědomila, jak symbolický to byl zážitek.
Každé dítě by mělo zažívat s rodiči situace, které mu dají pocit „můžu v životě vyhrát“ „já můžu“. Ve své praxi znám mnoho klientů, kteří od svých rodičů v dětství nikdy nedostali šanci být lepšími – v ničem. Dostali informaci „Vždycky budu lepší, než-li ty.“ Takové děti v dospělosti často žijí v nevědomém procesu „musím dřít a honit se, abych konečně dokázal rodičům, že na to mám“. Taková zátěž se odráží na psychice a ve středním věku jsou takoví lidé vyždímaní, frustrovaní, bez energie, bez schopnosti odpočívat a dělat co je baví. Tito lidé mnohdy neví,za čím se vlastně ženou a nikdy není nic z toho, co dělají dostatečné – mohlo by to být přeci ještě lepší! Často je v tom právě skrytá potřeba – dokazovat rodičům a vybojovat si svoji šanci na to, být dostatečným!
Být lepší v běhu pro Kryštofa nebylo u mě-mámy zas tak těžké J Běhám málo, abych byla upřímná, teď skoro vůbec. Můj muž na to reagoval slovy „To mě, doufám, ještě pár let nedoběhneš, synu!“.
Umět dítě nechat být lepším a úspěšným v oblastech, na kterých sami lpíme, je podle mě dobrá výzva. Je to zkouška toho, zda umíme přijmout, že nás dítě může přerůst. Že si – i jemu, to dovolíme. Že se od něj můžeme učit a naše ego dáme na chvíli stranou. Je to zdravý proces vedoucí k tomu, že jednou v dospělosti nás děti opustí s pocitem „můžu dělat, co potřebuju“, ne „musím makat, abych dokázal, že…“.
Nicméně – kromě této filozofické úvahy mi tahle situace dala dva příjemné kopance. Předně jsem trávila čas se svým synem něčím, co primárně baví jeho a měli jsme pak o čem spolu dlouze mluvit – což ten den, kdy jsme se na sebe od rána nevraživě dívali, bylo fakt příjemnou změnou.
Druhý kopanec byla jednoznačná pragmatická informace „Holka, měla bys se sebou začít něco dělat!“. Tak obouvám botasky a jdu funět do lesa. Třeba ho letos, ještě jednou někde porazím !J