Na sny a na život.. nejen v roce 2021

Styděla jsem se.
Velmi. Za to, že po takových fotografiích toužím, a ve skrytu duše sním..
Můj vnitřní kritik mě zasypával silnými argumenty, proč to nedělat!: „Nepotřebuješ to!“… „Je to pošetilé, povrchní a hloupé!“… „Nejsi žádná modelka na to, abys vyhazovala peníze za takové fotografie!“… „Raději využij energii na něco užitečného!“… „Nepotřebuješ to!“… "Jsi trapná..." „Styď se!“
A já se styděla. Opravdově, hluboce a dlouho. Víc než rok, za to, že tuhle touhu mám.
A pak, jednoho zářijového dne… ne, nestal se žádný zázrak, ani osvícení. Prostě jsem si jednou při procházce lesem uvědomila – ne v hlavě, ale skrze tělo, že s těmi fotografiemi je to jako s mým životem.
Že žít, znamená, manifestovat to, po čem toužím. A že když to nedělám, tak vlastně nežiju a nejdu životu naproti. Naopak. Najednou jsem si uvědomila, že jsem přestala snít... a sny, které mám si mnohdy blokuju svými strachy, egem, studem…
A tak, když jsem přišla domů, sedla jsem a napsala email Pavle Humlové, která tyhle krásné fotografie dělá a objednala se.
Výsledné fotografie jsou krásné. Teda.. mě se líbí 😊Ale až zpětně jsem pochopila, že pro mě mnohem, mnohem cennější byla ta cesta k nim, kterou jsem ušla.
Udělila jsem si pro sebe v roce 2020 krásnou lekci…že zhmotňovat své touhy a sny je jednou z cest k sobě. Že je to zdroj sebe-poznání a že v konečném důsledku nejde o ten výsledek.
Uvědomila jsem si zas a znovu, jak samu sebe svou sebekritikou svazuji. A jak je to malicherné a liché… protože tím zaživa pohřbívám sebe a svou duši, která touží se projevit…
Celý ten dlouhý, vnitřní proces mě v konečném důsledku posílil a nakopl. Ukázal mi, že nemusím mít jednu škatuli na to, kdo jsem… dodal mi pocit chuti zase víc snít a své sny malé, či velké si plnit… že je to způsob, jak se cítit naživu ...
A tak s vámi sdílím tuhle svoji zkušenost, i když je mi vlastně trochu trapně 🙂 a ze srdce sobě i vám přeji…
...dovolme si v roce 2021 snít a žít, ať už nám naše mysl servíruje na zlatých podnosech sebevíc promyšlené důvody, proč to nedělat.…
Nejen v roce 2021 připíjím na sny a na život!

Milá dcero...

Milá dcero…

 

Když mě obejmeš a říkáš mi „mám tě ráda“ ..

…učím se s otevřeným srdcem a vděčností nechat proudit lásku, ale nehledat v ní svůj zdroj lásky… pak bych tebe i sebe svazovala.

 

Když přijdeš s pláčem, že tě něco bolí…

…učím se nepodléhat svým vlastním dramatům a výčitkám, že nejsi opatrná…učím se přijímat tvé pády, zranění a v tichosti tu pro tebe být, ošetřit, obejmout, mlčet, nekárat a nepoučovat.

 

Když mě potřebuješ a něco ti nejde…

…učím se věřit, že víš, jak danou situaci zvládnout… a nepodlehnout touze udělat to za tebe, aby ses nemusela namáhat a tím tě připravit o prožitek a vnitřní víru, že to zvládneš.

 

Když se vymezuješ a nechceš udělat co máš, co chci…

…učím se krotit své ego a nervat ti svá řešení s pocitem, že jedině tak je to správně a že vím, co je pro tebe nejlepší. Učím se respektovat, že máš svou vlastní cestu,  která se mi nemusí vždycky líbit.

 

Když si na mě dovoluješ, křičíš…

učím se stanovovat si hranice, objevovat, kde jsem ti dovolila mi je překročit, kde povyšuju tebe nad sebe a nejsem ti rodičem, ale dítětem, které křičí.

 

Když prožíváš strach, pláčeš…

učím se být laskavá k limitům, nedokonalostem a zraněním, která skrze tebe v sobě vidím.

 

Když chceš být jinde…

učím se tě nechat jít… a přijímat bolest z opuštění, která s tvým odcházením přichází…abych tě mohla jednou nechat dospět a ty si mohla odejít jako dospělá žena.

 

Milá dcero.

Děkuju, že jsi mi zrcadlem, jak se sama k sobě vnitřně chovám a jak o sobě smýšlím. Skrze tebe se mohu učit být k sobě i svým nedokonalostem, zraněním i temným stínům laskavější a láskyplnější bytostí…  

 

Za krásnou foto momentku děkuju fotofacebook @tomasfencl.cz

 

Když mě to „SERE“, dělám dřepy

Starší syn se pomalu, ale jistě díky socializaci se staršími spolužáky, filmům, jízdám v autobuse, posloucháním pana prezidenta , cizích lidí a občas i vlastní rodiny obohacuje o nevalně znějící slova, která patří ke slovům sprostým až vulgárním, aneb stojí to občas za hovno, v té mluvě jeho.

Jako „správní“ rodičové máme na mluvení sprostých slov pravidlo. Za každé sprosté slovo – 10 kliků (syn), 10dřepů (dcera). Přijde nám to jako dobrý způsob, jak své dítě fyzicky zocelit, posílit a umravnit zároveň. A jakožto zcela obyčejně normální rodič, který má jen jedny nervy, občas prostě i ze mě to sprosté slovo vyleze.

Nedávno jsem byla vytočená „doběla“ po jednom pracovním telefonu a po tom, co jsem své srdce vylila ve své syrovosti manželovi, přišel syn a s přísnou tváří říká „ 70 dřepů, mami!“

Sklapla jsem podpatky a šla dřepovat. Kupodivu jsem zjistila, že čím déle dřepuji, namáhám se, funím a soptím – vztek pomalu ale jistě mizí. Po 30cátém dřepu jsem si na klienta už ani nevzdechla, protože jsem měla jiné starosti – kolena, stehna, ruce… au au. Děti během mého hlemýždího dřepáckého tempa měly potřebu udělat si pár dřepů a kliků do zásoby – prý jsem pomalá nebo co.

A tak… když mě to prostě „sere“, dneska se již dobrovolně hlásím, že si udělám dřepy. Je to účinné, rychlé, posilující morálku i fyzickou zdatnost… a taky, jdu konečně v něčem příkladem, že ?

Mami vyprávěj, jak bylo za časů koronaviru?

Dcero moje, tenkrát… tenkrát jsem byla svědkem něčeho neskutečně krásného. Konzumní rychlo-svět zábavy se zastavil a lidé se začali vracet k sobě. K sobě domů.

Viděla jsem, jak znovu mladí lidé pomáhají těm starým a nemohoucím nosit nákupy a léky. Viděla jsem studenty, kteří šli pomáhat do nemocnic unaveným lékařům, kteří pracovali do úmoru. Mnoho lidí, kteří i přesto, že by mohli být doma jako já s vámi, byli v práci, abychom my měli co jíst.

Cítila jsem, že lidé chtěli být ku pomoci svým blízkým, volali rodině, zajímali se a radovali se, když se někdo nemocný uzdravil. Uvědomila jsem si, kolik statečných lidí kolem nás žije.

Život jako by najednou nebyl samozřejmost.

Cítila jsem, že lidé chtějí druhým vyjádřit poděkování, že pro ně někdo jiný něco dělá. Ve vzduchu bylo cítit tolik vděku, otevřených srdcí a touhy podpořit druhé. Bylo to krásné.

Lidé tvořili nové věci, novými neprošlapanými cestami. Byli mnohem otevřenější naslouchat a chápat. Méně lpět na svém.

Rostla víra v život, touha otevřít své srdce i strachy, které přirozeně byly. Byl to čas, který nám všem dával prostor, abychom vnitřně povyrostli a v čase budoucím uviděli to, co jsme předtím v blahobytu a konzumu nezahlédli.

Jsem vděčná, že jsem tu dobu zažila, i když to nebylo jednoduché. Také jsem se strachovala... o své nemocné blízké a známé, o sestru, která byla tou dobou v zahraničí. Bála jsem se, jestli budu mít práci, protože jsem o ni přicházela stejně jako mnoho lidí kolem mne.

Ale i přes ty strachy jsem vnitřně cítila klid, protože jsem věřila, že to vše má svůj hlubší smysl, který nevidím, ale kterému je třeba jen věřit.

A každý den jsem děkovala všem dobrým lidem, kterých najednou bylo kolem mne tolik.

A dnes... dnes cítím hlubokou vděčnost, dcero moje za to, že tu koronavirus byl. Tenkrát jsem netušila, kolik poznání mi ten čas přinese. To mi ukázala až budoucnost…

Skutečné hranice… Kde opravdu jsou?

„Tak běž! Udělej další krok, není se čeho bát!“…. říká ego

Srdce mlčí

„Budou zklamaní, když jim nevyjdeš vstříct! Co si o tobě budou myslet ?!“ … křičí ego

Srdce mlčí

 „Proč pořád stojíš… na co čekáš? Vždycky si byla tak odvážná. Vechno si ustála. Jsi silná! Proč mě neposloucháš? Proč stojíš? Proč stojíš? Proč čekáš?“ „Jsi srab!“... říká ego

Srdce mlčí

 

Je ticho. Dýcháš, stojíš a trpělivě čekáš. Dlouho čekáš, což je neobvyklé a trochu divné. Kolem tebe je pohyb. Ty stále stojíš. Máš plnou pozornost dovnitř. Čekáš. Netlačíš na sebe a možná poprvé si naplno dovoluješ nechtít špetku výkonu.

 

„ Potřebuješ ještě čas, nejsi ještě připraven/a vykročit. Ještě je tam strach a tlak, dělat to pro druhé“ … říká srdce

Ego mlčí

 „Cítíš to bezpečí uvnitř sebe? Cítíš chuť udělat další krok?  Možná to není tak rychle, jak by sis přál/a“… říká srdce

Ego mlčí

„Umíš se ochránit. Nikoho k tomu nepotřebuješ. Máš mě. Pořád u sebe.“ ... říká srdce

 

Díváš se před sebe do očí druhého, který na tebe čeká a možná od tebe něco chce. Bez pocitu tlaku, strachu, studu zvedáš nohu a přibližuješ se. O krok blíž. Blíž k sobě – v respektu k vlastnímu tempu. Blíž k druhému – v soucitu a lásce.

Teprve když jsme u sebe, bez ega a tlaku na výkon. Teprve tam můžeme najít skutečné hranice, které mnohdy nemají s těmi, které ukazujeme navenek nic společného. Hranice, které nám ukazuje srdce, které mnohdy neumíme vyslechnout, protože nás nikdo neučil tenhle hlas poslouchat. Srdce je tím opravdovým semaforem na cestě k hranicím. Chce to vyjít ven z kolotoče, ve kterém se točíme. Vykročit do klidu, ticha. Směrem k odvaze k vlastní skutečné autenticitě a skutečné realitě. 

 

Podkategorie