Když se v sobě nevyznám, cítím zmatek a frustraci...

Když se v sobě nevyznám, cítím zmatek a frustraci z toho, že nevím, jak se „správně“ rozhodnout…
 
 
… jsem pravděpodobně odpojená od svého těla a věřím, že najdu pravdu ve své hlavě
 
… hledám „správné“ řešení, které neexistuje
 
…chci jistotu, že se rozhodnu dobře, protože nejistota v životě mě zneklidňuje a neumím s tím být
 
… dívám se do budoucnosti, místo abych řešila, co potřebuju udělat teď, dnes…
 
… nedovoluji si být plně zmatená a frustrovaná, nevědět a v tomhle stavu se přijímat
 
… hledám odpovědi v hlavě, v knihách, v lidech a jsem odpojená od zdroje, který je uvnitř mě samotné… v mém těle
 
… tlačím na sebe „musíš se už rozhodnout!“ „měla bys vědět, jsi dospělá, velká!“, „nemůžeš NIC nedělat!“
 
… nedovolím si vidět, že nemusím dělat nic
 
… neumím být sama se sebou v nepříjemnosti a chci od toho utéct „hlavně se už rozhodnout“
 
 
A když tohle všechno vnímám… když to vidím… můžu s tím vším být…
 
 
A se svou ztraceností si sednout na zadek, vzít si pastelku a jen tak malovat, i když to neumím… Zvednout zadek a jít do lesa i když prší… Sednout si ke kytaře, pianu, brumli😊, harmonice, houslím… a hrát. Jet se projet autem a nahlas si pustit písničky, které miluju a zpívat je tak hlasitě jak to jen jde, jako by nebylo nic důležitějšího… Lehnout si do trávy a zírat na nebe.. Posekat trávu, uvařit si hráškovou polívku, umýt okno, uklidit ve skříni, dovolit si být nespolečenská… Dovolit si lidem říkat na otázku“ jak se máš“ pravdu… dovolit si být s tou pravdou… dovolit si ji projevit… vyjevit se v pravdě…
 
…a tím nechat vycházet ven tu skutečnou pravdu, která potřebuje mnohem víc času, než by si přála naše společnost, blízké okolí, hlava, ego a malé vnitřní dítě, které se potřebuje něčeho chytit… Pravdu, co dělat teď... ne zítra, ne za měsíc…
 
A v těch momentech přichází klid a pocit "teď je to správně"...
 
 
Psáno životem svým, mých klientů a moudrých lidí, které na své cestě životem mám 🙏❤

Když na sebe tlačím ...

KDYŽ NA SEBE TLAČÍM...
 
… jsem v zajetí svého ega, strachu a touhy být poslušnou, vyhovující a přijímanou holčičkou
 
… chci naplnit představu o tom, kým bych měla být, protože se bojím vidět to, kým skutečně jsem
 
… vydávám spoustu energie, abych to dostatečně hluboko zatlačila a cítím se unaveně, bez energie
 
… znecitlivuju se
 
… přemýšlím o budoucnosti a jednám na základě toho, co si myslím, že je správné a přijatelné hlavně pro okolí
 
… mám strach z toho, cítit bolest, bezmoc, prázdnotu a být s tím
 
.. mám strach pustit se svých jistot, bezpečí, kontroly a dát důvěru moudrosti mého těla
 
…bojím se být v přítomnosti s tím, co skutečně je a být v tom viděna
 
 
KDYŽ SI DOVOLÍM NA SEBE NETLAČIT...
 
… jsem zranitelná, protože to, co cítím nepotlačuju
 
… jsem přítomná, protože nevidím dál, než na to, co se ve mně děje právě teď
 
… cítím se živá a v kontaktu se sebou
 
… jsem vystavená rozporu v tom, co cítím, že je pro mě dobré a co si myslím, že je dobré
 
… učím se přijímat, že je to v pořádku tak, jak to je
 
… můžu si dovolit prožívat jistotu v nejistotě
 
… můžu poznávat, kým skutečně jsem
 
 
KDYŽ SI TO DOVOLÍM, CÍTÍM ZÁVAN LEHKOSTI, KLIDU A DŮVĚRY K ŽIVOTU

Milá dcero...

Milá dcero…

 

Když mě obejmeš a říkáš mi „mám tě ráda“ ..

…učím se s otevřeným srdcem a vděčností nechat proudit lásku, ale nehledat v ní svůj zdroj lásky… pak bych tebe i sebe svazovala.

 

Když přijdeš s pláčem, že tě něco bolí…

…učím se nepodléhat svým vlastním dramatům a výčitkám, že nejsi opatrná…učím se přijímat tvé pády, zranění a v tichosti tu pro tebe být, ošetřit, obejmout, mlčet, nekárat a nepoučovat.

 

Když mě potřebuješ a něco ti nejde…

…učím se věřit, že víš, jak danou situaci zvládnout… a nepodlehnout touze udělat to za tebe, aby ses nemusela namáhat a tím tě připravit o prožitek a vnitřní víru, že to zvládneš.

 

Když se vymezuješ a nechceš udělat co máš, co chci…

…učím se krotit své ego a nervat ti svá řešení s pocitem, že jedině tak je to správně a že vím, co je pro tebe nejlepší. Učím se respektovat, že máš svou vlastní cestu,  která se mi nemusí vždycky líbit.

 

Když si na mě dovoluješ, křičíš…

učím se stanovovat si hranice, objevovat, kde jsem ti dovolila mi je překročit, kde povyšuju tebe nad sebe a nejsem ti rodičem, ale dítětem, které křičí.

 

Když prožíváš strach, pláčeš…

učím se být laskavá k limitům, nedokonalostem a zraněním, která skrze tebe v sobě vidím.

 

Když chceš být jinde…

učím se tě nechat jít… a přijímat bolest z opuštění, která s tvým odcházením přichází…abych tě mohla jednou nechat dospět a ty si mohla odejít jako dospělá žena.

 

Milá dcero.

Děkuju, že jsi mi zrcadlem, jak se sama k sobě vnitřně chovám a jak o sobě smýšlím. Skrze tebe se mohu učit být k sobě i svým nedokonalostem, zraněním i temným stínům laskavější a láskyplnější bytostí…  

 

Za krásnou foto momentku děkuju fotofacebook @tomasfencl.cz

 

Na sny a na život.. nejen v roce 2021

Styděla jsem se.
Velmi. Za to, že po takových fotografiích toužím, a ve skrytu duše sním..
Můj vnitřní kritik mě zasypával silnými argumenty, proč to nedělat!: „Nepotřebuješ to!“… „Je to pošetilé, povrchní a hloupé!“… „Nejsi žádná modelka na to, abys vyhazovala peníze za takové fotografie!“… „Raději využij energii na něco užitečného!“… „Nepotřebuješ to!“… "Jsi trapná..." „Styď se!“
A já se styděla. Opravdově, hluboce a dlouho. Víc než rok, za to, že tuhle touhu mám.
A pak, jednoho zářijového dne… ne, nestal se žádný zázrak, ani osvícení. Prostě jsem si jednou při procházce lesem uvědomila – ne v hlavě, ale skrze tělo, že s těmi fotografiemi je to jako s mým životem.
Že žít, znamená, manifestovat to, po čem toužím. A že když to nedělám, tak vlastně nežiju a nejdu životu naproti. Naopak. Najednou jsem si uvědomila, že jsem přestala snít... a sny, které mám si mnohdy blokuju svými strachy, egem, studem…
A tak, když jsem přišla domů, sedla jsem a napsala email Pavle Humlové, která tyhle krásné fotografie dělá a objednala se.
Výsledné fotografie jsou krásné. Teda.. mě se líbí 😊Ale až zpětně jsem pochopila, že pro mě mnohem, mnohem cennější byla ta cesta k nim, kterou jsem ušla.
Udělila jsem si pro sebe v roce 2020 krásnou lekci…že zhmotňovat své touhy a sny je jednou z cest k sobě. Že je to zdroj sebe-poznání a že v konečném důsledku nejde o ten výsledek.
Uvědomila jsem si zas a znovu, jak samu sebe svou sebekritikou svazuji. A jak je to malicherné a liché… protože tím zaživa pohřbívám sebe a svou duši, která touží se projevit…
Celý ten dlouhý, vnitřní proces mě v konečném důsledku posílil a nakopl. Ukázal mi, že nemusím mít jednu škatuli na to, kdo jsem… dodal mi pocit chuti zase víc snít a své sny malé, či velké si plnit… že je to způsob, jak se cítit naživu ...
A tak s vámi sdílím tuhle svoji zkušenost, i když je mi vlastně trochu trapně 🙂 a ze srdce sobě i vám přeji…
...dovolme si v roce 2021 snít a žít, ať už nám naše mysl servíruje na zlatých podnosech sebevíc promyšlené důvody, proč to nedělat.…
Nejen v roce 2021 připíjím na sny a na život!

Mami vyprávěj, jak bylo za časů koronaviru?

Dcero moje, tenkrát… tenkrát jsem byla svědkem něčeho neskutečně krásného. Konzumní rychlo-svět zábavy se zastavil a lidé se začali vracet k sobě. K sobě domů.

Viděla jsem, jak znovu mladí lidé pomáhají těm starým a nemohoucím nosit nákupy a léky. Viděla jsem studenty, kteří šli pomáhat do nemocnic unaveným lékařům, kteří pracovali do úmoru. Mnoho lidí, kteří i přesto, že by mohli být doma jako já s vámi, byli v práci, abychom my měli co jíst.

Cítila jsem, že lidé chtěli být ku pomoci svým blízkým, volali rodině, zajímali se a radovali se, když se někdo nemocný uzdravil. Uvědomila jsem si, kolik statečných lidí kolem nás žije.

Život jako by najednou nebyl samozřejmost.

Cítila jsem, že lidé chtějí druhým vyjádřit poděkování, že pro ně někdo jiný něco dělá. Ve vzduchu bylo cítit tolik vděku, otevřených srdcí a touhy podpořit druhé. Bylo to krásné.

Lidé tvořili nové věci, novými neprošlapanými cestami. Byli mnohem otevřenější naslouchat a chápat. Méně lpět na svém.

Rostla víra v život, touha otevřít své srdce i strachy, které přirozeně byly. Byl to čas, který nám všem dával prostor, abychom vnitřně povyrostli a v čase budoucím uviděli to, co jsme předtím v blahobytu a konzumu nezahlédli.

Jsem vděčná, že jsem tu dobu zažila, i když to nebylo jednoduché. Také jsem se strachovala... o své nemocné blízké a známé, o sestru, která byla tou dobou v zahraničí. Bála jsem se, jestli budu mít práci, protože jsem o ni přicházela stejně jako mnoho lidí kolem mne.

Ale i přes ty strachy jsem vnitřně cítila klid, protože jsem věřila, že to vše má svůj hlubší smysl, který nevidím, ale kterému je třeba jen věřit.

A každý den jsem děkovala všem dobrým lidem, kterých najednou bylo kolem mne tolik.

A dnes... dnes cítím hlubokou vděčnost, dcero moje za to, že tu koronavirus byl. Tenkrát jsem netušila, kolik poznání mi ten čas přinese. To mi ukázala až budoucnost…

Podkategorie