


Milá dcero…
Když mě obejmeš a říkáš mi „mám tě ráda“ ..
…učím se s otevřeným srdcem a vděčností nechat proudit lásku, ale nehledat v ní svůj zdroj lásky… pak bych tebe i sebe svazovala.
Když přijdeš s pláčem, že tě něco bolí…
…učím se nepodléhat svým vlastním dramatům a výčitkám, že nejsi opatrná…učím se přijímat tvé pády, zranění a v tichosti tu pro tebe být, ošetřit, obejmout, mlčet, nekárat a nepoučovat.
Když mě potřebuješ a něco ti nejde…
…učím se věřit, že víš, jak danou situaci zvládnout… a nepodlehnout touze udělat to za tebe, aby ses nemusela namáhat a tím tě připravit o prožitek a vnitřní víru, že to zvládneš.
Když se vymezuješ a nechceš udělat co máš, co chci…
…učím se krotit své ego a nervat ti svá řešení s pocitem, že jedině tak je to správně a že vím, co je pro tebe nejlepší. Učím se respektovat, že máš svou vlastní cestu, která se mi nemusí vždycky líbit.
Když si na mě dovoluješ, křičíš…
učím se stanovovat si hranice, objevovat, kde jsem ti dovolila mi je překročit, kde povyšuju tebe nad sebe a nejsem ti rodičem, ale dítětem, které křičí.
Když prožíváš strach, pláčeš…
učím se být laskavá k limitům, nedokonalostem a zraněním, která skrze tebe v sobě vidím.
Když chceš být jinde…
učím se tě nechat jít… a přijímat bolest z opuštění, která s tvým odcházením přichází…abych tě mohla jednou nechat dospět a ty si mohla odejít jako dospělá žena.
Milá dcero.
Děkuju, že jsi mi zrcadlem, jak se sama k sobě vnitřně chovám a jak o sobě smýšlím. Skrze tebe se mohu učit být k sobě i svým nedokonalostem, zraněním i temným stínům laskavější a láskyplnější bytostí…
Za krásnou foto momentku děkuju fotofacebook @tomasfencl.cz
Dcero moje, tenkrát… tenkrát jsem byla svědkem něčeho neskutečně krásného. Konzumní rychlo-svět zábavy se zastavil a lidé se začali vracet k sobě. K sobě domů.
Viděla jsem, jak znovu mladí lidé pomáhají těm starým a nemohoucím nosit nákupy a léky. Viděla jsem studenty, kteří šli pomáhat do nemocnic unaveným lékařům, kteří pracovali do úmoru. Mnoho lidí, kteří i přesto, že by mohli být doma jako já s vámi, byli v práci, abychom my měli co jíst.
Cítila jsem, že lidé chtěli být ku pomoci svým blízkým, volali rodině, zajímali se a radovali se, když se někdo nemocný uzdravil. Uvědomila jsem si, kolik statečných lidí kolem nás žije.
Život jako by najednou nebyl samozřejmost.
Cítila jsem, že lidé chtějí druhým vyjádřit poděkování, že pro ně někdo jiný něco dělá. Ve vzduchu bylo cítit tolik vděku, otevřených srdcí a touhy podpořit druhé. Bylo to krásné.
Lidé tvořili nové věci, novými neprošlapanými cestami. Byli mnohem otevřenější naslouchat a chápat. Méně lpět na svém.
Rostla víra v život, touha otevřít své srdce i strachy, které přirozeně byly. Byl to čas, který nám všem dával prostor, abychom vnitřně povyrostli a v čase budoucím uviděli to, co jsme předtím v blahobytu a konzumu nezahlédli.
Jsem vděčná, že jsem tu dobu zažila, i když to nebylo jednoduché. Také jsem se strachovala... o své nemocné blízké a známé, o sestru, která byla tou dobou v zahraničí. Bála jsem se, jestli budu mít práci, protože jsem o ni přicházela stejně jako mnoho lidí kolem mne.
Ale i přes ty strachy jsem vnitřně cítila klid, protože jsem věřila, že to vše má svůj hlubší smysl, který nevidím, ale kterému je třeba jen věřit.
A každý den jsem děkovala všem dobrým lidem, kterých najednou bylo kolem mne tolik.
A dnes... dnes cítím hlubokou vděčnost, dcero moje za to, že tu koronavirus byl. Tenkrát jsem netušila, kolik poznání mi ten čas přinese. To mi ukázala až budoucnost…